•Otravní rozdávačí re-klam: SEM!!!!

Život ve tmě

8. října 2016 v 20:19 |  Povídky
Každý to snad zná. Po večerní četbě knížky, či mžourání na židobednu (televizi) jste unaveni a chcete si lehnout. Venku buď svítí měsíc, či ne, ale to je jedno, a celý pokoj se zhasnutím žárovek v lustru č lampičky potemní. Chumláte se v peřině, hledáte nějakou vhodnou pozici na spaní. Na levý, či na pravý bok? Kašlu na to, lehnu si na břicho a dám hlavu pod polštář!
Zklidňujete dech, trochu funíte a zavíráte oči. Naposled se protáhnete a zívnete. Pššt. Uchem ještě zaslechnete projíždějící náklaďák, dovážející polská jablka rovnou do místního Tesca. Už ticho! naléháte. Bučení krávy a občasné štěkání psů vás už celkem dost rozhořčí. Zkoušíte to ignorovat, ale moc to nejde.
Za asi půl hodiny usnete... Chro, pšt, chro, pšt. Do místnosti dopadají jen mihotavé záblesky měsíčního světla a občas se prozáří stěna od odrazů světel aut.
Ještě i nějací cvrči zacvrčí...
Zrovna se vám zdál sen o ponících a říkáte si, že byste mohli otevřít oči.., jen nakrátko..Hned ráno zazvoním na Simonu a dám jí ty muffiny, fakt se mi povedly!...Ale vcelku těžko, najednou vám tělo ztuhne. Co to dopr- je? Nemůžu ničím hejbat!! říkáte si, ale jen v myšlenkách. Ze svého hlasu nemůžete vypravit ani hlásku. Pomoc! Zjišťujete, že můžete hýbat akorát palcem na levé noze. Snažíte se rozhýbávat, a trochu se uvolňujete, jenže...
Jenže pak na těle ucítíte takové ohmatávání, nebylo by to tak hrozné, kdyby nepronikalo jakoby přes vaše tělo, do duše.
A to už je opravdu nepříjemné.
Čekáte půl minuty, minutu, pořád vás ,,to" ošahává. Najednou, jako by se to stahovalo, KONEČNĚ otevřete oči.
Uvidíte opět stěny pokoje, okno, vaši fotku v 9 letech.
Uf, tak z tohohle se zejtra Simona zaručeně posere!, říkáte si a osoušíte si orosené čelo.
Koukete na hodiny- 02:50, ,,Bezvadný, ještě pět hodin budu muset strpět ten teror!-_-"
Vzdychnete a pokoušíte se opět usnout...Neuběhlo ani deset minut a už: Á, no do pr-, zas ten úchyl!" halekáte a snažíte
se rapidně hýbat levým palcem na noze. Za 20 sekund se vyprostíte z ,,úchylova" sevření. Vidíte opět pokoj, svou fotku a muffiny. Pro Gandalfa, tak tohle už ne, jdu si udělat kafe! Je pro vás ale nemožné vstát z postele, už sice vidíte, ale tělo máte ochromené. Za chvíli zříte siluetu. Chcete křičet, ale nejde to, vychází z vás pouze tlumené h, ch, k, g.
Šedý duch v jakémsi plášti, či spíše jen plášť bez obličeje, s vámi začne cloumat a přehazovat vás ze strany na stranu, ale vy máte nyní černo před očima.
Připadá vám ale, že spíš manipuluje s vaší duší, než tělem fyzickým.
Trvá to asi tři minuty, než se konečně můžete nadechnout.
Ihned, co to skončí, vyskočíte na nohy a předejdete další potenciální nepěkné zkušenosti s ,,úchylem".
Zhluboka vydechnete a mažete do kuchyně si uvařit kávu. Hodiny ukazují hororový čas 03:16. Hmm, pěkný, hlavně buď holka v klidu, už je to za tebou! Uklidňujete se. Bum, třísk, ozve se z vašeho pokoje nad vámi.
Situaci máte pevně pod kontrolou, nebo alespoň se snažíte, krevní tlak vám vystoupal o několik desítek výš, ruce a ramena se vám úplně odkrvily a vy, v chladu, přecházíte do předsíně.
Radši si vezmu to koště!, jdete po schodech, nahoru a opatrně. Z pokoje se ozývá divný, šelestivý zvuk.
Vrháte se do akce, pootevíráte dveře a spraží vás ledový vzduch. Právě se vám odpařil poslední hemoglobin...
Jdete naslepo, směrem k posteli a s vikingským hlasem mohutně zaburácíte: UŽ TĚ NECHCI VIDĚT, TY ZMRDE, TÁHNI ODTUD! A přitom mácháte koštětem, jako afektovaná uklízečka. Asi pět minut toto činíte, až otevřete oči, opatrně se rozhlédnete kolem dokola a u pracovního stolu není nikdo jiný než Šlupka, váš pes. Zrovna požírá muffiny, v krabici nezůstal žádný a všude jsou drobky.
No, Šlupko, to si snad děláš regraci? Tos mě teda fakt pěkně nasral, všechny mafiny sou pryč a já si myslela, že si ten démon!
Šlupka vůbec nechápe a svýma uhrančivýma, nevinnýma očima se dívá na vás, s vyčítavým pohledem, čeho jste se to dopustila.
Jdete spát do vedlejšího pokoje, Šlupku si vemete do postele a čekáte na ráno...

Ráno, 07:55h

SMS: Ahoj Simono, prosím tě, chtěla jsem se ti omluvit, žádný mafiny nemám, sežral je pes. Tečka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Univer Univer | Web | 8. října 2016 v 21:31 | Reagovat

:D Jo, i při usínání se dá zažít pěkné drama. Pamatuji si, jak jsem se jako malá dusila pod peřinou, protože jsem se bála, že u mě v pokoji něco je a že když vykouknu, vyškrábe mi to oči... no, dlouho mi to nevydrželo, protože když je ta peřina ještě zimní, je těžké se za chvíli nedusit...

Jinak, článek je podle skutečné události? :-)

2 merlik6886 merlik6886 | 8. října 2016 v 22:00 | Reagovat

[1]: Ahoj, no, článek je z větší části fiktivní, ale z podstaty je skutečný.
Asi před rokem jsem zažíval spánkovou paralýzu, kdy mi tělo ztuhlo a ani jsem nemohl mluvit. Přitom jsem viděl jakous takous siluetu ducha nad postelí.

3 Univer Univer | Web | 8. října 2016 v 22:21 | Reagovat

[2]: To muselo být pěkně nepříjemné 8-O Nejhorší je, že člověk se už ani pravděpodobně nedozví, jestli se mu to opravdu pouze zdálo, nebo jestli se jeho mysl nějak více otevřela a to co spatřil, bylo skutečné. Ale na druhou stranu bych to možná ani vědět nechtěla :-x :D Děkuji za odpověď.

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 9. října 2016 v 20:13 | Reagovat

Spánkové paralýzy už jsem zažila několikrát. Je to taková běžná věc, když se mozek jakoby probudí ze spánkového režimu a tělo ještě ne. Občas se to stává. V takovém případě jen klidně ležím a čekám, až to přejde, protože, když se člověk snaží hýbat, je to nepříjemné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Mějte se famfárově!